Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cayuský pony

12. 4. 2007

Úvodem...Obrazek

Vyvinul se jako linie ze španělského mustanga, i když název se někdy používá pro označení indiánského ponyho amerického Západu. Mnozí z indiánských poníků byli slabší exempláře, ale cayuský pony se vyznačoval sílou a tvrdostí...

Vysvětlení názvu:

Tento potomek mustangů byl vychován indiány kmene Cayuse, kteří žili v severozápadním cípu USA a na jihu Britské Kolumbie v Kanadě. Jsou to příbuzní kmene Palouse, který vyšlechtil mnohem známější a oblíbenější plemeno appaloosu. Cayusové patří do jazykové skupiny Sálišů, z nichž nejpopulárnější jsou Činukové neboli Flatheads (Ploskohlavci) a pobřežní kmeny jako Haidové a Kwakiutlové. Většina Sálišů dnes žije v rezervacích. Cayusové však často pracují na rančích. Pastviny tohoto kmene se rozkládaly na obou březích horního toku řeky Kolumbie v Kanadě, ale hlavně ve státech Oregon a Washington v USA. Kůň označovaný jménem kmene je typický pony, méně efektní než appaloosa, ale vynikajících pracovních kvalit. Přestože původní oblast jeho rozšíření byla malá, dnes se objevuje i v sousedních státech, především v oblasti Skalistých hor.

Původ a historie:

Cayuský poník je dost vzdáleným potomkem španělských koní a do oblasti, kde byl vyšlechtěn, se jeho předkové dostali z Mexika. Museli absolvovat poměrně dlouhý úsek napříč Spojenými státy od jihu k severu, takže do poříčí řeky Kolumbie se dostali spíše mustangové s určitým podílem španělské krve. Proto se mnohé z typických vlastností andaluských koní setřely, nebo se zcela vytratily. Přesto však si tento pony uchoval jednu důležitou vlastnost svých předků, a to mimochod. Tento velmi příjemný způsob pohybu se skutečně uchovává hlavně u plemen, jejichž předky byli španělští nebo lusitánští koně. Ovšem ještě ve středověku byli mimochodníci velmi ceněnými jezdeckými a hlavně cestovními zvířaty i z nás, a v Maďarsku se dokonce místní ohniví koně násilím cvičili na mimochodníky. Později však evropští jezdci dávali přednost rychlosti před pohodlím a mimochodníci se přestali chovat. Ne tak ve Španělsku a latinské Americe.

Historie cayuského poníka je prakticky neznámá. Zatímco appaloosa prodělala dramatický vývoj, spojený s osudem jejích chovatelů, podílela se na zoufalé vzpouře kmene a byla zachráněna téměř v poslední chvíli, cayuský poník podobná dramata neprožíval nebo se to alespoň neví. Drsná náhorní plošina, která byla původním domovem tohoto koně, nelákala tolik evropské přistěhovalce, takže kmeny nebyly vystaveny tak výraznému útlaku.

Popis a charakteristika:

Cayus je poměrně nízký, ale silný kůň, běžně řazen mezi poníky, protože jeho výška jen vzácně přesahuje 140 cm. Jinak je to ovšem statný a celkem souladný kůň, malá výška je způsobena kratšími končetinami. Je to zvíře mimořádně výkonné, skutečně všestranné, odolné, bystré a jako většina indiánských koní má skvělý orientační smysl. V neschůdném terénu se pohybuje s neobyčejnou jistotou a obratností a je vskutku neúnavný. Na rozdíl od appaloosy se však jeho chovatelé nikdy nesnažili o vyšlechtění a upevnění neobvyklých vlastností nebo zbarvení a následkem toho je plemeno poněkud nevyrovnané.

Cayus je úhledný, na první pohled zdatný koník obdélníkového formátu, s dosti dlouhou, ale pěknou hlavou, s rovným profilem, širokým čelem a krásnýma výmluvnýma očima. Uši jsou poměrně dlouhé a tvarem odpovídají koním, ne poníkům. Dlouhý silný svalnatý krk nasedá na robustní plece s poněkud strmou lopatkou. Jako mnohá indiánská plemena má nevýrazný kohoutek a dlouhý, měkčí, avšak dobře osvalený hřbet. Častou vadou jsou slabší strmé nebo i šavlovité zadní nohy, což je ovšem typická vada všech horských koní. Záď je dobře osvalená, ale často spáditá, ocas níže nasazen. Hříva ani ocas nejsou tak bohaté, jako u jiných koní španělského původu, ale to může být přizpůsobením podmínkám, podobně jako u appaloosy, u níž ovšem bylo sporé ožínění záměrně vyšlechtěno. Zbarvení cayuského poníka může být libovolné, nejčastěji jsou však ryzáci a plaváci. Naproti tomu skvrnitost je u něj mnohem vzácnější než u jiných indiánských plemen a zbarvení typu appaloosa se u něj vůbec nevyskytuje. Chody jsou poněkud nevyrovnané a rychlost poměrně nižší, protože indiáni ho využívali jako všestranného koně, spíše k nošení břemen a tahání vleků, než k rychlé jízdě.

Povaha:

Cayuský poník je typický indiánský kůň, velmi bystrý a samostatný, dobře ovladatelný, ale nesnášející hrubé zacházení. Je zrozen k pohybu v neschůdném terénu, a proto v kritických situacích raději spoléhá na sebe a příliš nedbá pokynů jezdce. Je to zvíře velmi skromné, odolné a celkem klidné, nemá sklon k panice ani k agresivitě. Při správném zahcázení je to kůň velmi spolehlivý a vzhledem k menší postavě vhodný i pro děti a mládež.

Využití:

Cayuský pony sloužil svým chovatelům opravdu všestranně. Tento kmen pochopitelně kočoval v drsném terénu a proto využíval své koně k přenášení skromného majetku a v rovnějším terénu i k tahání vleků. Cayusové neznali kolo, ostatně v krajině, kde žili, by jim povozy k ničemu nebyly, místo toho k přesunu větších nebo rozměrnějších věcí používali vleky. Při jízdě se kůň pohyboval většinou klusem nebo mimochodem. Mimochodníci sloužili především ženám a dětem, případně starým lidem. Klus cayuských poníků je vytrvalý, rychlý a příjemný, cval u mimochodníků slabý. Ovšem jízdní koně, které používali válečníci, byli údajně velmi rychlí a předčili i koně americké kavalerie. Cayuský poník se značně rozšířil a získal si oblibu i u bílých osadníků svou příjemnou povahou a obratností v terénu. Dnes se ovšem již na mimochod nebere zřetel a koně se necvičí v rozvíjení tohoto chodu, ačkoliv si tyto vlohy zachovali ve značné míře. V současné době slouží hlavně jako pastevecký kůň a k tomu účelu se chová ve větším formátu. Má přirozené vlohy pro práci s polodivokým skotem a je velmi silný a vytrvalý, ale přesto je jeho hmotnost příliš nízká, má-li udržet na místě statného býka. Proto se cayusové kříží s většími pasteveckými koňmi. Je rovněž velmi oblíbený jako jezdecký kůň pro turistiku v horském terénu. Je totiž velmi odolný, vytrvalý a chytrý, má úžasný smysl pro rovnováhu a umí vyhledávat cestu v neschůdném terénu i potmě. Navíc je jeho pohyb pro jezdce velmi příjemný.

Vzhledem k stoupající oblibě horské turistiky na koních je možné, že se chovatelé pokusí obnovit starou tradici mimochodníků, neboť tento pohyb jezdce neunavuje a umožňuje mu trávit v sedle celé dny. Cayuský pony se pro svou nevysokou postavu, spolehlivost a poměrně mírnou povahu využívá teké k výcviku dětí a mládeže v jízdě na koni a v poslední době se údajně zejména v západní Kanadě stává oblíbeným rodinným koněm. V tomto případě však lze předpokládat, že jde spíše o křížence, kteří využívají dobré pověsti cayuských poníků než o čistokrevné indiánské koně.

    
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmmmm....

(zuzuzuzu, 1. 5. 2011 12:51)

Pár vět už jsem četla i jinde...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA