Jdi na obsah Jdi na menu
 


Halla

12. 4. 2007

ObrazekPříběh:

Stala se již za svého života legendou. Její bronzová socha v životní velikosti stojí u vchodu k Olympijskému výboru pro jezdectví ve Warendorfu. Narodila se jako outsider, ale její ctižádost spolu s úsilím jejího mladého, neznámého jezdce Hanse Günthera Winklera z ní udělala hvězdu.

Winkler sám prohlašuje, že práce s ní byla často k zoufání a jednou ji nazval směsí génia a bláznivé kozy. Narodila se v roce 1945 v Darmstadtu u chovatele Vierlinga z klusáka, hřebce Oberst a francouzské klisny Helene, asi polokrevné. Papíry, jako válečná kořist nějakého německého důstojníka, neměla.

Přes tyto nejasnosti v původu se Halla začala brzy prosazovat. Nejdřívě v turfu - ve Franfurktu šla roviny, pak překážky, pak vyhrávala honební jízdy i proti plnokrevníkům. Upozornila na sebe svým skákáním, takže ji objevil známý Gustav Rau a vzal ji do výcviku v militaristické stáji k olympijskému trenérovi H. Schönfeldovi v Dillenburgu. Ten ji sice nazýval "myšičkou", ale práce s ní nebyla jednoduchá, nejvíce se bránila drezúrním lekcím. Její první start skončil neslavně, byla dvanáctá. Pak se jí ujal H. Winkler a absolvoval s ní military, kde přes problémy s disciplínou skončili druzí.

Pak ji převzal olympijský kandidát Rothe, na olympiádu v Helsinkách se ale nedokázali kvalifikovat. Nyní to již vzdal její dosavadní patron G. Rau a nechal ji vrátit k chovateli jako nevhodnou pro sport. Ten jí však věril dál a protože se mu nejlépe líbila pod Winklerem, požádal ho, aby z ní vychoval skokového koně a on se o to pokusil. Začal drezúrní gymnastikou a postupně odstranil u klisny všechny neposlušnosti. Bylo těžké, aby se u ní jezdec prosadil, protože byla zároveň přecitlivělá a tvrdohlavá. Pokažená byla i z turfu, kde nevadilo, když proskočila proutky - a z military, kde se zase nic nestalo, když se o překážku opřela. Byla zvyklá najíždět ve velkém tempu a skákat ploše. Winkler, nejúspěšnější skokový jezdec světa, byl tehdy zcela neznámý a i když Halle zcela nevěřil, neměl na vybranou, jiného koně by nedostal.

V roce 1951 ve Wiesbadenu vyhráli první závody v mezinárodní konkurenci. V roce 1954 byli první na mistrovství světa v Barceloně a také o rok později v Cáchách. Od té doby byli slavní. Největší okamžik nastal v roce 1956 v Poháru národů ve Stockholmu. Na třinácté překážce, zahrádce 160 cm, skoro udělala chybu a aby ji zvládla, reagovala reflexně tak, že si Winkler natrhl sval v třísle, skoro bolestí spadl a nemohl zabránit chybě na posledním skoku. Protože tehdejší pravidla nedovolovala, aby odstoupil, pokud by ohrozil vítězství mužstva, musel nastoupit ještě k jednomu kolu. Přestože se několikrát neovládl a vykřikl bolestí a nebyl schopen koně podporovat, alespoň se nutil nerušit ho. Bezchybný výkon přinesl dvojí olympijské zlato. Další zlato - 1960 v Římě, pak mnohé Velké ceny, skokové derby, skok 220 cm - německý rekord v mohutnosti.

Protože měla klisna příliš temperamentu a musela být pracována více než jiní koně, začala mít zdravotní potíže. Přesto vyhrála celkem 152 závodů. Po posledním vítězství 1960 Grand Prix v Bruselu odešla z aktivního sportu. Další pozornost vzbudila osmi zdravými hříbaty, posledním ve 25 letech. Bohužel její potomci již jejího formátu nedosáhli. Jako 27letá vystupovala živě v televizním studiu. Zemřela ve věku 34 let a tří dnů.

Povídání Zdeňka Mahlera:

Po dálnici pospíchá osobní vůz táhnoucí za sebou přívěs, ze kterého vlají dva dlouhé koňské ohony. Jak se přibližuje město, podobných přívěsů i nákladních aut zdobených jezdeckými motivy přibývá; přidaly se též velké trambusy - za jejich okénky jsou vidět hlavy koní, uvázaných na barevných ohlávkách. Aby řidiči nebloudili, vedou je městem výrazné plakáty; všichni se tak každoročně sjedou na jednom místě - na jezdeckém závodním areálu. Staří známí se zde potkávají i utkávají, putují od města k městu, od přeborů k přeborům až k mistrovstvím - účastníci parkurových soutěží.

Travnaté kolbiště pro skokové závody už zdálky vábí svou pestrostí: na bílé ohraničené ploše jsou rozestavěny různobarevné umělé překážky. Jezdci jsou oblečeni v červených kabátcích, ve smetanových rajtkách, na hlavě nosí černou semišovou čepici - stájové zázemí a parkoviště připomíná kočový tábor...

Ti, kteří právě přibyli, vyvádějí koně po přistavených rampách, do stájí za nimi stěhují bedny s ovsem, balíky slámy a svázané seno. A samozřejmě "nádobíčko" - čištění, kbelíky, mazání na kopyta, bandáže, deky. Nakonec se vynášejí drahá sedla a uzdečky. Na každého jezdce a koně čekají až čtyři dny namáhavých výkonů, důsledné péče a napětí. Jezdci obsadili rozkládací židličky, prověřují výstroj, mladé ošetřovatelky zaplétají koním hřívy do ozdobných copánků a uzlíků. Ceremoniel příprav "rytíře a jeho oře" započal... Závodníci si pak projdou parkur: krokují vzdálenosti mezi jednotlivými překážkami - zkoumají, zda budou s to po dvou až třech cvalových skocích kolmo na ně najet - promýšlejí vyjíždění oblouků. Prostor, který dosud působil poeticky, se zakrátko promění v jeviště urputných bojů drsné pravdy. Jezdci si srovnali otěže a našlápli do třmenů - po krátkém přiježdění koně jsou jeden po druhém bílými vrátky vpouštěni "na scénu". Teď tu chvíli stojí sami. Jezdec se svým koněm. Od té chvíle už bude záležet jen na nich dvou...

Start!" Jak srostlí najíždí na první překážku - pro oblouk mohutného skoku jezdec koni odlehčí hřbet - po doskoku musí koně "sebrat" a "srovnat" a rychle nasměrovat k další přakážce - širokému oxeru, triplebarru, bulfinči, masivní a neprůhledné zdi či turniketu, dvojskoku, trojskoku nebo vodnímu příkopu.

Pohybová harmonie dvou bytostí ale mnohdy zazní falešně - pár není zcela sehraný a začne na kolbišti sbírat trestné body: za shození překážky, za pády nebo neposlušnost koně či za překročení časového limitu. Tajemství úspěchu často bývá zakleto v tom nejprostším, a přitom nejobtížnějším - v dobrém vztahu a spolupráci člověka s kvalitním koněm. I špičkoví jezdci světových kolbišť celá léta hledají toho pravého koně, se kterým si dokonale vyhovují a rozumějí - jde o soulad vybroušeného citu a stylu. A pokud se takové setkání povede...

Začátkem roku 1951 stál německý chovatel Vierling před problémem: pro nevalné výsledky byla z military soutěží stažena jeho klisna Halla - majitel uvažoval o jejím dalším osudu, zdráhal se připustit, že by malá hnědka měla být odsunuta už jen k obyčejnému jízdárenskému provozu. Požádal proto reprezentačního skokového jezdce Hanse Günthera Winklera ať posoudí, zda klisna skutečně nemá budoucnost. Winkler si s Hallou zpočátku nerozuměl - chovala se jak "hysterická ženská, byla náladová, šklebivá a paličatá..." Ani svezení na ní nebylo příjemné - pod sedlem byla neposlušná, špatně ovladatelná. Winkler přesto plnil přání jejího majitele a hnědku sice s nechutí, ale trpělivě jezdil dál. "Postupně se mi podařilo objevit na Hallu, na její chování klíč: cokoli jsem od ní chtěl, musel jsem nastrojit tak, aby to především chtěla ona sama - pak se mému nenápadnému vedení ochotně podvolovala..." Nezájem Winklera o protivnou klisnu ochabl. Naopak, jeho pozornost se od ostatních koní stočila právě na ni. S každým dalším dnem rostla vzájemná důvěra a s ní i výkony! Winkler se jal přípravy kobylky, jist, že se dostaví úplná "exploze výkonnosti". Tak nastoupil do návodní sezóny 1952...

Neznámá Halla s Winklerem v sedle se předváděla na parkuru s neuvěřitelnou suverenitou, s kočičí hbitostí zvládala nejtěžší situace; sklízela jeden úspěch za druhým - kuriózním vpádem se zařadila mezi absolutní elitu ještě dříve, než se brány skokových kolbišť na podzim uzavřely. Z "raketového" nástupu nic neslevila ani napřesrok - lehkými skoky přes masívní překážky zvítězila v Římě, Madridu i Paříži. Odborníci Winklerovo tažení s Hallou zhodnotili výrokem: "Tady se potkali dva géniové..." Třemi dalšími velkými vítězstvími v Dortmundu, jedním na mistrovství v Luzernu a pak na světovém šampionátu v Madridu si Halla zajistila letenku na podzimní závody i do Spojených států. Pro Američany se stala "legendou na čtyřech kopytech". Zvykla si na vítězné dekorování tak, že se vždy tlačila do popředí, ani nečekala, až ji Winkler pobídne. Ten k jejímu chování jen dodal, že "polidštěná Halla už má tolik sebevědomí, že se beze mne zcela obejde"... Po vítězství v prestižním německém skokovém derby byla dvojice Winkler - Halla národní jezdeckou federací vyslána na světové Olympijské hry do švédského Stockholmu. Tehdy v roce 1956 si Halla vyšlápla k vrcholu - nikdo ovšem netušil, jakým unikátním způsobem se zapíše do jezdeckých dějin...

Na start olympijské soutěže se postavila silná konkurence - rekordní počet 66 jezdců z 24 národů a celkem 20 kompletních mužstev! Už první účatník poznal, že parkur sedmnácti těžkých překážek postavených blízko sebe lze jen velmi obtížně zdolat. Úvodní kolo nešel bezchybně, "čistě" nikdo. Dokonce ani Winkler s Hallou ne: jednou shodili - a Winkler se navíc bolestivě zranil. Postoupili sice do druhého kola, jejich nástup však byl téměř vyloučen: natržený tříselný vaz zněmožňoval Winklerovi vedení koně! Německá ekipa se sešla k poradě kolem zhrouceného Hanse, Halla s prázdným sedlem stála opodál. Nahradit jezdce nebylo možné. Winkler se rozhodl, že přece jen zkusí jet. Kolegové z družstva, sami už ze soutěže vyřazení, pomalu Winklera vysadili Halle na hřbet. Málem v mdlobách byl Winkler zaveden a vpuštěn na kolbiště, obkročnmý sed působil zraněnému jezdci hrozné bolesti - bylo zřejmé, že Winklerův pokus bude jen formální... Do druhého, rozhodujícího kola vjeli jako poslední. Napjaté ticho tribun přerušil startérův zvonec, Halla nacválala... Winkler ji po paměti natočil na první skok, pak nechal klisnu, ať dělá sama, co umí, na víc se nezmohl. Klisna zrychlila tempo před odrazem a vznesla se nad překážku - Hans zůstal silně za pohybem a při doskoku těžce a nemotorně dopadl Halle na hřbet, držel se však jako klíště. Klisna poznala, že s jejím pánem je zle, že není schopen jí pomáhat, ba naopak, že jí jako těžké, nepohodlné břemeno bude vadit v pohybu. A právě tehdy se Halla před zraky zasvěcených a užaslých diváků předvedla opravdu ve velkém stylu. Sama se pouštěla vždy směrem, kterým ji Winkler ze zbytku svých sil sotva stačil navádět a opatrně, ale rozhodně se svým bezvládným jezdcem zdolává jednu mohutnou překážku olympijského finále za druhou! Stadión ani nedýchal, při skocích se bezděčně zvedal ze sedadel... Halla se dostala přes polovinu kursu - Winkler o sobě málem ani nevěděl, při každém doskoku na klisnu těžce padal - Halla však šlapala dál. Překonala se svým bezmocným jezdcem i poslední překážku, ladným skokem se přenesla přes nejvyšší břevno, nohy pokrčila tak, že o něj ani neškrtla, doskočila a rychlým cvalem pádila do cíle - absolvovala celý kurs čistě, bez jediné chyby!

Když zazněly slavnostní fanfáry při vyhlášení vítězů, vjel mezi dvěma doprovodnými jezdci na kolbiště Hans na své báječné Halle. Sklonil se pro vysněnou a tolik zaslouženou zlatou olympijskou medaili - švédský král, který je dekoroval, zavěsil nejprve zlaté vyznamenání kolem krku hnědé kobylce...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA