Jdi na obsah Jdi na menu
 


Norma

13. 4. 2007

ObrazekPříběh:

"Náš mladý sportovní svět ženský dosáhl vítězstvím slečny Laty Brandisové v letošní Velké pardubické steeple chase vskutku vrcholného úspěchu. Tak slavného úspěchu, jakého dobyla tato sympatická a skromná jezdkyně v sedle své statečné Normy není v československém turfu pamětníka. My všechny, které jsme zajímavý dostih sledovaly ať již vlastníma očima, či poslechem u svých amplionů, jsme právem hrdy na trofej, již nám slečna Brandisová vydobyla", hlásala jako o překot čerstvou zprávu rozhlasová reportérka. Z jejího vzrušeného rónu bylo patrné nadšení, z obsahu sdělení i zřejmé zadostiučinění: a nejen z toho, jak si žena suverénně poradila se všemi mužskými soupeři v nejtěžším dostihu kontinentu... K významné události totiž došlo v polovině října 1937 - tedy v době ohrožení naší republiky, kdy sem ze sousedního Německa doléhal válečný křik Hitlera: "K rozbití Československa je každý prostředek dobrý, každá příležitost vhodná!" Vždyť hitlerovci dokázali pro prestižní měření sil zneužít i olympijské hry 1936, proč by totéž neprovedli při mezinárodních dostizích. Vyslali na kolbiště svou jezdeckou elitu - ve hře bylo mnohem víc než závod koní, v pozadí probíhala politická bitva...

Jak se v tomto dramatu octla drobná slečna Lata Brandisová? Jak se dáma na koni stala klíčovou figurou?

Brandisová se narodila v Úmoníně u Kutné Hory, vyrůstala na hospodářském dvoře svého otce, znamenitého dostihového jezdce. Tady se jako malé děvče poprvé setkala s koňmi. Už ve svých osmi letech vyjela na sváteční jízdu po okolí a tím vlastně otevřela svoji jezdeckou kariéru. Lata však příliš nepomýšlela na aktivní sport, ačkoliv se podílela na přípravě koní i v pražské Chuchli, a už vůbec ne na účast ve Velké pardubické steeple chase. Rozhodnutí padlo daleko později, když v roce 1927 Brandisová přijela na návštěvu k svému bratranci a příslušníku věhlasného šlechtického rodu - hraběti Zd. R. Kinskému do Chlumce nad Cidlinou.

Kořeny rodu Kinských jsou doloženy už ve 13. století - členové této ryze české šlechty se uplatnili v bezpočtu významných politických, hospodářských a poradních funkcí, které jim panovníci za celá staletí s důvěrou svěřovali. Navíc Kinští prosluli i jako skvělí jezdci a chovatelé koní, moderní generace rodu si pak zvláště oblíbila parforsní hony na jelena polabskými rovinami, posázenými listnatými lesíky a protkané zátokami řek. Hrabě Oktavián Kinský z této zábavy odvodil dobře organizované překážkové dostihy a jako jeden z hlavních patronů stál i u zrodu samotné Velké pardubické steeple chase. Chlumecké stáje měly stoletou tradici v chovu kvalitních honebních koní (Kinští si mohli dovolit vysílat na pardubickou dráhu své domácí koně a směle čelit silnému tlaku překážkářů zahraničního původu, zejména německého a maďarského).

Teprve až v Chlumci se Brandisová seznámila se skoky přes přírodní překážky - bratranec hrabě Kinský, který si všiml jejího jezdeckého nadání, jí nabídl účast ve Velké pardubické. Pod vedením svého bratrance, znamenitého učitele, začala s přípravou na Kinských tréninkové dráze v Kolesích. Překážky které tam stály, se svou mohutností blížily skokům proslulé steeple chase. Až poté uviděla Brandisová dráhu Velké pardubické poprvé. Trať vedla členitým terénem, částečně i namáhavou oranicí a v přesně stanoveném kursu obsahovala třicet rozmanitých překážek (jsou zde živé ploty, příkopy vodní i suché, včetně extrémně obtížného Taxisova, dále břevna, kamenná zeď, lavice...). Celková trasa měřila 6900 metrů - šlo zjevně o nejtěžší závodní dráhu na kontinentě...

Naprosto nezvyklá přihláška vyvolala rozpaky a postavila dostihové funkcionáře před problém: je vůbec možné vydat povolení ke startu ženě?! Odpověď přišla na popud Kinského od samotného anglického Jockey Clubu. Strážci regulí připustili, že start ženy na závodních drahách je sice neobvyklý, nicméně není ve výslovném rozporu s ustanoveními dostihového řádu. Tedy - je možný... Tak se v říjnu 1927 mezi pánskými jezdci a žokeji z povolání poprvé v pardubické vážnici objevila žena. Gentlemantství zakrátko převládlo nad počátečním despektem a jak Brandisová později přiznala, muži ji přijali jako kolegu a vždy se k ní chovali korektně. Ještě víc užasli diváci, když na startu spatřili divčí postavičku, oblečenou do červenobíle pruhovaného dresu Kinského stáje... Proti dvanácti soupeřům vyrazila Lata Brandisová na Nevěstě - a provázena pocitem zodpovědnosti, že před celou dostihovou věřejností musí v neobvyklém pokusu obstát, podala statečný výkon: přestože měla na překážkách pět tvrdých pádů, nevzdala a do cíle dojela jako pátá! I největší pochybovači z řad turfmanů museli uznat, že s touto ženou je napříště nutné počítat.

Kinský si po této důkladné prověrce potvrdil, co ve své sestřence má, a proto ji se svými koňmi vysílal i do dalších ročníků Velké pardubické: v roce 1933 pro ni vybral Normu - klisnu z chlumeckého stáda žluťáků. Brandisová Normě příliš nevěřila, pro tak těžký dostih se jí zdála poněkud malá a slabá. Žlutá kobylka si však dokázala důvěru své jezdyně získat. Jednou urazila vzdálenost z Chlumce až do Velké Chuchle a cestou ochotně, klidně přeskákala vše, co se v terénu vyskytlo. Lata a Norma se našly, náramně si v práci porozuměly. Tento Kinského pár pak během tří startů ve "Velké" dosáhl výtečných umístění - třetí, druhé a páté místo. Vytoužené prvenství však stále chybělo... Hrabě už byl téměř rozhodnut stáhnout Normu z překážkových drah a zařadit ji do chovného stáda klisen-matek, Lata však bratrance uprosila, aby je zkusil ještě jednou... Ke svolení přispěly i dobové okolnosti: nadešel osudový rok 1937 - nad Československem se stahovaly Hitlerovy hrozby - militarizované Německo vyslalo na meeting mezinárodní dostihové smetánky své špičkové jezdce - Lata měla hájit nejen barvy Kinských, ale vlastně i Československa.

Čtyřicet tisíc diváků v ochozech přišlo zhlédnout, zda Češi obstojí v boji s evropským výkvětem, obzvláště pak s prvotřídními jezdci z Německa. Šestnáct steeplerů vyrazilo na trať - půda byla mimořádně obtížná, rozměklá po deštích. Na Taxisově příkopu padl německý favorit bělouš Herold s jezdcem Lengnikem, jenž si bolestivě zlomil klíční kost, nicméně podařilo se mu znovu nasednout a pokračovat v závodu. Ani ostatní se nevyhnuli kolizím - v dostihu postupně došlo k deseti pádům, někteří odmítli překážky skočit, jiní ztratili jezdce. Zatímco kolem to "létalo a padalo", snažila se Brandisová obezřetně vést svou desetiletou klisnu Normu. Zvolila chytrou a nenápadnou taktiku - později ji Lata vylíčila: "Při známé konkurenci nebylo naše postavení v dostihu nikterak snadné. Musily jsme být s Normou velice opatrné, šetřit se a neupadnout. Napnuly jsme tedy obě své síly, soustředily pozornost. Hleděla jsem vést Normu tak, aby měla dobrý odskok i volný doskok, aby nás nikdo nestrhl, neporanil a nezašlápnul. Tempo jsme udržovaly ovšem stále ostré a brzy jsme se ocitly v čelné skupince. Jak ubývalo dráhy a přibývalo čistých skoků, rostla má jistota, že se porazit nedáme, a že tentokrát bude Velká pardubická kořístí domácích. Když jsme pak měly tři čtvrtiny dráhy šťastně za sebou, věděla jsem bezpečně, že nepadne-li Norma teď, bude vítězem. Norma zdárně překonala zbylé překážky a ze svých stále svěžích sil dodala rycholsti poslednímu cvalu v cílové rovince..." Lata Brandisová a žlutá klisna Norma z Kinského stáje dobyly mimořádně důležitého prvenství. Zvítězil kůň domácího chovu s domácím jezdcem - a ke všemu ještě ženou...! Nadšení diváků nebralo konce - opakovaně provolávali slávu vítězům, o Brandisové hrdě mluvili jako o "naší slečně". "Byla jsem ohromně šťastna, ale až k slzám mě dojalo přijetí, jakého se mi dostalo od naší sportovní veřejnosti. Nezapomenu nikdy na ten okamžik, kdy mi mávalo vstříc tisíce a tisíce rukou, kdy všichni stejně volali "Norma!" a kdy se všichni radovali, tleskali a jásali vstříc našemu vítězství. Zdálo se mi, že ještě nikdy nebyli lidé tak upřímně a kamarádsky jednotni..."

Lata Brandisová byla posledním vítězem Velké pardubické před dlouhou, vynucenou přestávkou. Ovace utichly, lidé se vytratili, závodiště osiřelo, oblohu zakryla černá mračna - za několik měsíců do života vtrhla válka...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wish I was there

(ji, 3. 6. 2014 21:48)

Wish I was there and raced in Velka along Miss Lata, or any other time...

nepoviem

(nepoviem, 14. 2. 2010 19:03)

nepoviem

ztuiopi

(zuiop, 14. 6. 2009 22:46)

uiopúé=ä´ä´úpoiuztrertzuikolôpôlkjmhngf

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA