Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ribot

13. 4. 2007
Příběh: Pokud bychom hledali nejlepšího chovatele, nejlepšího plemeníka a nejlepšího dostihového koně minulého století, určitě by nejfrekventovanějšími jmény byli Tesio, Nearco a Ribot. Mají pochopitelně dost společného: Nearco a Ribot se narodili ve stejném hřebčíně, Dormello - Olgiata Frederica Tesia. Již tito dva by stačili zajistit Tesiovi nesmrtelnost, z jeho hřebčína však vyšli také Donatello, Boticelli, Niccolo Dell´ Arca a mnozí další. Je třeba také zdůraznit, že vše, čeho dosáhl, dosáhl s limitovanými finančními prostředky, nesrovnatelně nižšími, než jakými disponovali ostatní velcí chovatelé jeho doby. Chovatelští teoretici i praktici hledali pochopitelně kořeny Tesiových úspěchů, metody, které by byly aplikovatelné v jejich práci. Shodli se v názoru, že Tesio byl neopakovatelný génius, jaký by našel uplatnění v kterémkoliv jiném oboru, a bylo štěstím, že se věnoval právě chovu plnokrevníka. Z uvedeného vyplývá jeden ze dvou hlavních pilířů Tesiových úspěchů: na dálku cítil budoucí kvality chovné klisny. Pravidelně nakupoval i velmi levné klisny, které se později staly vynikajícími matkami. První chovná matka, kterou koupil, byla nevelká francouzská klisna Vélika. Vydražil ji za směšnou cenu. Vélika se později stala bábou Van Dycka a ten v r. 1915 vyhrál v Tesiových barvách italské derby. Mohlo by se hovořit o náhodě, ale nákupy levných a kvalitních klisen pokračovaly s neúprosnou pravidelností a mnohé z nich se později staly zakladatelkami nejslavnějších dormellských rodin. Druhým základním pilířem Tesiovy práce, již aplikovatelným, bylo, že se nikdy neomezoval pouze na vlastní plemeníky a pro své klisny hledal toho nejvhodnějšího hřebce kdekoliv na světě. Sám Ribot, resp. způsob jeho odchování, je dokladem obou zmíněných aspektů Tesiovy práce. Ribotův otec Tenerani vyhrál derby Italiano, St. Leger, Gran Premio di Milano a v r. 1948, jako čtyřletý se stal prvním Tesiovým vítězem v Anglii, když proběhl první cílem Queen Elizabath II Stakes a super vytravaleckého Goodwood Cup. Tesio byl přesvědčen, že Tenerari bude vynikajícím plemeníkem. Ostatní italští chovatelé ale nesdíleli jeho názor, nedávali mu své klisny, a tak Tenerani nebyl doma dostatečně využit. Po krycí sezóně 1951 se proto Tesio rozhodl poslat ho do anglického National Stud. O jeho mimořádných kvalitách byl nadále natolik přesvědčen, že některé matky za ním posílal i do Anglie. Byla mezi nimi i Ribotova matka Romanella, o níž se domníval, že je ideální pro Teneraniho. Z tohoto spojení se 27. února 1952 narodil hnědák, který dostal jméno po francouzském malíři 19. století - Thoedule Augustine Ribot. Tesiovým zvykem totiž bylo dávat svým hříbatům jména po slavných umělcích. Tesio koupil Ribotovu bábu Barbara Burrini po Papyrus na newmarketské prosincové dražbě za 350 guineas. Klisna vyhrála šest průměrných dostihů v Itálii a nijak neospravedlnila Tesiovy výdaje. Papyrus však byl jedním z oblíbených Tesiových plemeníků, hřebec, o němž byl přesvědčen, že bude vynikajícím mateřským otcem. Na konci dostihové kariéry byla Barbara Burrini poslána k dalšímu vynikajícímu hřebci Tesia - El Grecovi po Pharos, který vyhrál italský St. Leger a byl druhým za Nearcem v Premio Chisura. V r. 1943 dala Barbara Burrini Romanellu a ta jako dvouletá vyhrála pět ze svých sedmi dostihů včetně Criterium Nazionale. Ačkoliv byla Romanella mimořádně rychlá, nebyla robustní a Tesio ji moudře nenechal běhat ve třech létech. Každé září přicházejí stájoví chlapci vybrat si ročky do své péče během jejich dostihové kariéry. Po Ribotovi nebyla žádná poptávka a když byl přidělen Mario Marchesimu, nikdo mu ho nezáviděl. Během zimy se hřebeček choval normálně, ale bylo evidentní, že má několik neřestí. V kentrech se ukazoval Tesiovi slibně, ale zase ne natolik, aby ho příhlásil do klasických dostihů. Byl malý a nepůvabný, měl ale dobré proporce a vydatnou akci. Tesio zemřel prvého května r. 1954 ve věku 85 let, nedočkal se tak úspěchů svého největšího koně. Při svém debutu udělal Ribot velký dojem, když porazil o délku svoji stájovou družku Donata Veneziana. O dva měsíce později vyhrál o dvě délky ceněné Criterium nazionale a v řijnu 1500 m dlouhé Gran Vriterium (CZF) před průměrným hřebcem Gail. Bylo to jediné těsné vítězství v Ribotově životě, spíše zaviněné jezdcem Camicim a jeho trenérem Uga Penco než nedostatkem Ribotových schopností. V prvních dvou dostizích šel Ribot dopředu poměrně brzo, Penco se domníval, že nevyhraje, když bude bojovat celý dostih, a přikázal Camicimu vzít ho prvních 200 m zpět. Ribot potom jen brilantním speedem dokázal v cíli zachytit Gaila. Třetí kůň byl šest délek zpět. V r. 1955 debutoval Ribot v Premio Pisa, kde vyhrál o šest délek. V dubnu pak Ribot odkentroval klasickou předzkoušku Premio Emanuele Filiberto o deset délek. Pak měl pauzu do července a v Itálii ještě vyhrál počátkem září. O měsíc později startoval jako neporažený mezi 24 soupeři v Prix de l´Arc de Triomphe. V dostihu nebyl nikdy daleko od předních koní, do čela šel 400 m před cílem, aby vyhrál o tři délky. O 14 dní později startoval v 2400 m dlouhém Premio del Jockey Club v Miláně proti čtyřem Francouzům a jednomu Němci. Vyhrál o 15 délek, přestože šel do čela necelých 600 m před cílem. Následující jaro pak Ribot běhal doma čtyřikrát a v cíli vzdálenost od soupeřů určoval jen jeho stálý jezdec Camici. Nebylo pochyb, že je jedním z nejlepších koní, kteří se na dostihových dráhách objevili po II. světové válce, ale bylo třeba vzít v úvahu, že dosud běhal mimo Itálii jenom jednou. Další dostih měl v King Georg VI and Queen Elizabeth Stakes, který měl ten rok trochu podstandartní úroveň. Ke startu šel Ribot s 5:2, v padoku ho angličtí novináři hodnotili jako nefalšovaného dělníka, krásného plnokrevníka s inteligentní hlavou a silnými bedry. V průběhu dostihu měl Ribot problémy jako nikdy dříve, alespoň se zdálo, že má potíže udržet se s ostatními. Jakmile se ale dostal do rovinky, byl opět starým Ribotem. Vyhrál o pět délek. Před svým druhým Arc šel Ribot 1800 m dlouhý Premio del Piazzale proti vítězi italské velké jarní Magabitovi, kterému ještě dával váhu. Na netradičním distanci dokázal svého soupeře porazit o osm délek. Samotný Arc vyhrál Ribot o šest délek, když šel do čela na počátku rovinky, přičemž dosáhl ještě lepšího času, než před rokem. Čistou kariéru, bez porážky, si nenechal pokazit ani při dvou následných vystoupeních v Miláně. Když z něj Camici naposledy seskočil, měl slzy v očích. Své dvě úvodní sezóny připouštěl Ribot v Anglii, ve Woodland Stud lorda Derbyho, když bylo nutno předem překonat mínění italského ministra zemědělství. Ten totiž trval na tom, aby Ribot strávil své dvě první sezóny v Itálii. Poté se vrátil domů, ale již v r. 1960 byl pronajmut do Kentucky panu J. W. Galbreathovi na pět let za 300 000 dolarů ročně, přičemž si hřebčín Dormello vyhradil právo posílat k němu pět klisen ročně. Do Spojenách států cestoval Ribot koncem června a jeho první zastávkou bylo závodiště Belmont park nedaleko New Yorku, kde byl představen naplněným tribunám. V té době rostla Ribotova tvrdohlavost. Ve svém boxu vykousal hlubokou rýhu, aby mu bylo zabráněno kopat dozadu, dostal bandáž z beránčí kůže. Velmi ho rozčílilo, když venku uviděl hovězí dobytek a jeho ošetřovateli trvalo několik hodin, něž Ribota opět uklidnil. Pečoval o něj 183 cm vysoký černoch, který jediný s Ribotem něco svedl. Na konci r. 1965 ztratil Galbreath právo na Ribota, ale ke zklamání evropských chovatelů bylo opět obnoveno. Příčinou byly obavy z Ribotova charakteru při opětovném návratu do Itálie. Ribot uhynul v dubnu r. 1972 na zauzlení střev. V Evropě dal Ribot několik vynikajících kají jako Molveda (Arc), Romuluse (špičkový mílař), Ragusu (irské derby a King Georg VI and Queen Elizabeth Stakes), Prince Royal (Arc), ale tito evropští synové Ribota nedokázali založit životaschopné linie. Prvním velkým Ribotovým synem v Americe byl vítěz klasického Preakness Stakes Tom Rolfe. Z druhého ročníku pak vycházel Graustark, pokládaný za vůbec nejlepšího Ribotova syna. Graustark však utrpěl frakturu kosti nad kopytem deset dní před Kentucky Derby. Byl syndikalizován za tehdy rekordní sumu 2,4 miliónu dolarů. Do Evropy byli potom importovaní dva velcí Ribotovi synové, Ribocco s Riberem, kteří vyhráli irské derby, a anglická oaksistka Long Look. Ribotově hřebčínské kariéře nepochybně neprospěl export do Spojených států. Místní dostihy určitě nepřejí vytrvalcům Ribotova typu a rozhodně jim nevyhovují americké metody tréninku. Nicméně Tom Rolfe, His Majesty, Gaustark a Arts And Lette založili v Americe životaschopné linie, které jsou jedním z mála vážných konkurentů převládajícím Nearcovým liniím.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA